I. Řešení problému demokracie: „Moc lidu“

Politická stránka třetí světové teorie
Nástroj vlády
Nástroj vlády je prvořadým politickým problémem, jemuž čelí lidské společenství.
I konflikt uvnitř rodiny je často výsledkem tohoto problému.
Tento problém se stal velmi vážným od vzniku moderních společenství.
Národy dnes čelí tomuto trvalému problému a společenství jsou vystavena různým nebezpečím a těžkým důsledkům, k nimž vede. Nedokázaly jej dosud vyřešit s konečnou platností a demokraticky.
Zelená kniha předkládá konečné řešení problému nástroje vlády.
Všechny politické systémy ve světě jsou nyní produktem boje o moc mezi nástroji vlády. Boj může být mírový nebo ozbrojený jako jsou konflikty tříd, sekt, kmenů, stran nebo jednotlivců. Výsledkem je vždy vítězství jednoho nástroje vlády — ať už je to jednotlivec, skupina, strana nebo třída — a porážka lidu, tj. porážka skutečné demokracie.
Politický boj, jehož výsledkem je vítězství kandidáta na příklad s 51 procenty hlasů voličů, vede k diktátorskému vládnímu orgánu, maskovanému jako falešná demokracie, protože 49 procent voličstva je ovládáno nástrojem vlády, pro který nehlasovalo, ale který jim byl vnucen. To je diktatura. Kromě toho může tento politický konflikt vytvořit nástroj moci, který představuje jen menšinu, protože jsou‑li hlasy rozdělovány mezi několik kandidátů, jeden z nich získá více hlasů než jednotlivě kterýkoli jiný kandidát. Ale sečtou‑li se hlasy těch, kteří jich dostali méně, mohou tvořit převážnou většinu.
Avšak kandidát s méně hlasy vítězí a jeho úspěch je považován za zákonný a demokratický! Ve skutečnosti je tomu tak, že pod rouškou falešné demokracie je zřízena diktatura. Taková je skutečnost politických systémů, převládajících v dnešním světě. Jsou to diktátorské systémy a je jasné, že falšují skutečnou demokracii.

Parlamenty
Parlamenty jsou páteří tradiční demokracie v její dnešní, ve světě převládající, podobě. Parlament je falešným zastoupením lidu a parlamentní systém je scestným řešením problému demokracie. Parlament je původně zakládán, aby zastupoval lid, ale to samo o sobě je nedemokratické, protože demokracie znamená moc lidu, a nikoli moc jeho zástupců. Pouhá existence parlamentu znamená nepřítomnost lidu, ale skutečná demokracie existuje jedině prostřednictvím účasti lidu, a nikoli prostřednictvím činnosti jeho zástupců. Parlamenty se staly právní přehradou mezi národy a výkonem moci, vylučují masy z politického života a monopolizují si svrchovanost na jejich místě. Národům je ponecháno jen falešné vnější zdání demokracie, která se projevuje stáním v dlouhých frontách při vhazování hlasovacího lístku do volební urny.
Aby byl odhalen charakter parlamentu, musíme se podívat, jak takový parlament vzniká. Parlament je buď volen z volebních obvodů, ze strany nebo koalice stran nebo metodou jmenování. Ale všechny tyto postupy jsou nedemokratické, protože rozdělování obyvatelstva do volebních obvodů znamená, že jeden poslanec zastupuje tisíce, statisíc nebo milióny lidí podle počtu obyvatelstva. Znamená to také, že tento zástupce neudržuje žádné lidové organizační spojení s voliči, protože je stejně jako ostatní poslanci považován za představitele veškerého lidu. Právě to vyžaduje nynější tradiční převládající demokracie. Masy jsou proto naprosto izolovány od svého zástupce a ten je naopak naprosto izolován od nich. Ihned po získání jejich hlasů monopolizuje si sám jejich svrchovanost a jedná místo nich. Převládající současné tradiční demokracie ve světě obdaří poslance parlamentu posvátností a imunitou, jež je upírána jiným jednotlivým příslušníkům lidu. Znamená to, že se parlamenty staly prostředkem, jak pro sebe uloupit a uchvátit moc lidu. Proto má lid právo bojovat prostřednictvím lidové revoluce za zničení nástrojů, jimž se říká zastupitelské sbory (parlamenty) a které uzurpují demokracii a svrchovanost na úkor lidových mas. Má také právo vyslovit novou zásadu nezastupitelnosti. Jestliže však parlament vzejde z vítězství strany ve volbách, je to parlament strany, a nikoli lidu. Zastupuje stranu, a nikoli lid, a výkonná moc určená parlamentem je mocí vítězné strany, a nikoli lidu. Totéž platí o parlamentu, v němž každá strana má určitý počet míst, neboť členové parlamentu zastupuji svou stranu, a nikoli lid, a moc nastolená takovou koalicí je mocí spojených stran, a nikoli lidu. V takovém systému je lid obětí, na kterou se všichni vrhají, klamanou a vykořisťovanou politickými orgány, zápasícími o moc a zároveň i o získání hlasů. Lid stojí tiše v dlouhých frontách, postupuje jako korálky růžence, aby odevzdal hlasy do volebních uren, stejně jako hází jiné papíry do nádob na odpadky. Taková je tradiční demokracie, převládající v celém světě, ať již jde o systém jedné strany, dvou stran, mnoha stran nebo bez politických stran. Z toho je tedy jasné, že zastoupení je podvodem. Parlamenty, tvořené metodou jmenování nebo dědičného následnictví nespadají pod žádnou formu demokracie. Kromě toho, jelikož se systém volených parlamentů opírá o propagandu pro získání hlasů, je to demagogický systém v pravém smyslu tohoto slova a hlasy mohou být koupeny nebo manipulovány. Chudí lidé nedokáží soutěžit ve volební kampani, a tak se vítězi stávají vždy a jen bohatí.
Filozofové, myslitelé a spisovatelé obhajovali teorii zastupitelské vlády v době, kdy národy, aniž by si to uvědomovaly, byly hnány jako ovce králi, sultány a dobyvateli. Nejvyšší tužbou lidu v těchto dobách bylo mít někoho, kdo by ho zastupoval před takovými vládci, kteří to odmítali. Národy proto prošly dlouhým a rozhořčeným bojem, aby dosáhly toho, po čem toužily. Po úspěšném nastolení éry republik a započetí éry mas je tedy nesmyslné, aby demokracie znamenala jen zvolení několika málo zástupců, kteří by jednali jménem širokých mas. To je zastaralá teorie a překonaná zkušenost. Veškerá moc musí být mocí lidu.
Nejtyranštější diktatury, jaké poznal svět, existovaly ve stínu parlamentů.

Strana
Strana je soudobou diktaturou. Je to moderní diktátorský nástroj vlády. Strana je vládou části nad celkem. Je to nejnovější diktátorský nástroj. Jelikož strana není individuální, uskutečňuje zdánlivou demokracii zřizováním parlamentů a výborů a propagandou prostřednictvím svých členů. Strana vůbec není demokratickým nástrojem, protože je složena z lidí, kteří mají společné zájmy, společné názory nebo společnou kulturu nebo kteří pocházejí ze stejného místa nebo mají stejnou víru. Vytvářejí stranu, aby dosáhli svých cílů, vnutili své názory nebo rozšířili vliv své víry na společnost jako celek. Cílem strany je dosáhnout moci pod záminkou provádění jejího programu. A přece demokraticky vzato, žádná z těchto stran by neměla vládnout všemu lidu vzhledem k rozmanitosti zájmů, idejí, temperamentu, míst a vyznání.
Strana je diktátorský nástroj vlády, který umožňuje těm, kteří mají stejný názor a společný zájem, aby vládli lidu jako celku. V porovnání s lidem je strana menšinou.
Účelem zřízení strany je vytvoření nástroje na ovládání lidu, zejména na ovládání nečlenů strany prostřednictvím strany. V zásadě se strana opírá o svévolnou autoritářskou teorii…, tj. nadvládu majitelů strany nad ostatními jednotlivými příslušníky lidu. Strana předpokládá, že její nástup k moci je cestou k dosažení jejích cílů, a předstírá, že její cíle jsou cíli lidu. To je teorie ospravedlňování diktatury strany, která je základem pro jakoukoli diktaturu. Bez ohledu na to, kolik je stran, platí stále tatáž teorie. Ale existence mnoha stran stupňuje boj o moc, což vede ke zničení jakýchkoli plánů, sloužících společnosti. Takového zmaření vymožeností a plánů se chápe opoziční strana jako ospravedlnění k podkopávání pozic vládnoucí stany, aby mohla stáhnout koberec z pod noh vládnoucí strany a aby od ní, jako od konkurence, mohla převzít moc.
Strany ve vzájemném boji sahají ne‑li ke zbraním, což se stává zřídka, pak k pomlouvání a zesměšňování činnosti druhé strany. Je to boj, který je nevyhnutelně veden na úkor vyšších a životních zájmů společnosti. Některé, ne‑li všechny, tyto vyšší zájmy se stanou obětí mocenského boje nástrojů vlády. Nechť zhroucení těchto zájmů podporuje argumenty opoziční strana nebo strany ve svém sporu s vládní stranou. Opoziční strana, jako nástroj moci, musí totiž sesadit vládnoucí orgán, aby se dostala k moci. Aby dokázala neschopnost nástroje vlády, musí opoziční strana zničit jeho vymoženosti a vyvolat pochybnosti o jeho plánech, i když jsou tyto plány prospěšné pro společnost. V důsledku toho se zájmy a programy společnosti stanou obětí boje stran o moc, přestože takový boj několika stran podněcuje politickou činnost. Je proto pro společnost politicky, sociálně a ekonomicky destruktivní. Kromě toho takový boj vede k vítězství jiného nástroje vlády, tj. k pádu jedné strany a k nástupu druhé. Ale je to porážka pro lid, porážka pro demokracii. A navíc mohou být strany kupovány nebo podpláceny zevnitř nebo zvenčí.
Strana původně vzniká, aby zastupovala lid. Potom vedoucí skupina strany zastupuje její členy a nejvyšší vůdce strany reprezentuje vedoucí skupinu. Z toho vyplývá, že hra stran je podvodnou fraškou založenou na klamné formě demokracie, mající mocenský, sobecký obsah, založený na manévrech, tricích a politické hře. To vše potvrzuje, že systém stran je diktátorský, byť i s moderním nástrojem. Systém stran je otevřenou, a nikoli skrytou diktaturou. Svět ho ale ještě nepřekoná, a je tedy právem nazýván diktaturou moderního věku.
Parlament vítězné strany je skutečně parlamentem strany, stejně jako výkonná moc určená tímto parlamentem, je mocí strany nad lidem. Moc strany, která by měla sloužit pro dobro všeho lidu, je ve skutečnosti rozhořčeným nepřítelem části lidu, totiž opoziční strany nebo stran a jejich stoupenců z lidu. Tak opozice není lidovou kontrolou vládnoucí strany, ale sama hledá příležitost k nahrazení vládnoucí strany. Podle moderní demokracie je zákonnou kontrolou vládnoucí strany parlament, kde většina poslanců je členy vládnoucí strany. Znamená to, že kontrola je v rukou vládnoucí strany a moc v rukou kontrolující strany. Tak se ukazuje jasně podvodnost, klamnost a neplatnost politických teorií převládajících v dnešním světě, z nichž vyvěrá současná tradiční demokracie.
Strana je jen zástupce součástí lidu, ale svrchovanost lidu je nedělitelná.
Strana vládne jménem lidu, ale správnou zásadou je nezastupitelnost lidu.
Systém stran je moderní systém kmenů nebo sekt. Společnost ovládaná jednou stranou je přesně taková jako společnost ovládaná jedním kmenem nebo jednou sektou. Strana, jak již bylo řečeno, představuje názory určité skupiny lidí nebo zájmy jedné skupiny společnosti nebo jedné víry nebo jednoho místa. Taková strana je tedy nutně menšinou ve srovnání s veškerým lidem stejně jako je menšinou kmen nebo sekta. Menšina má společné zájmy nebo sektářskou víru. Z takových zájmů nebo víry se tvoří společný názor. Jen pokrevní příbuzenství odlišuje kmen od strany i když ostatně i při zakládání strany může existovat pokrevní příbuzenství. Není rozdílu mezi stranickými boji a kmenovými či sektářskými boji o moc. A jestliže kmenová nebo sektářská nadvláda je politicky odmítána a podpírána, musí být podobně odmítnut a popřen stranický systém. Oba systémy jdou stejnou cestou a vedou ke stejnému cíli. Negativní a ničivý účinek kmenových a sektářských bojů na společnost je totožný s negativním a ničivým účinkem stranického boje.

Třída
Třídní politický systém je stejný jako politický stranický, kmenový nebo sektářský politický systém, tj. třída ovládá společnost stejným způsobem jako strana, kmen nebo sekta. Třída stejně jako strana, sekta a kmen, je skupina lidí ve společnosti, kteří sdílejí stejné zájmy. Společné zájmy vyvstávají z existence skupiny lidí, spojených navzájem pokrevním příbuzenstvím, vírou, kulturou, místem nebo životní úrovní. Tedy třída, strana, sekta a kmen vznikají z podobných příčin, vedoucích k podobným výsledkům, tj. vznikají proto, že pokrevní příbuzenství, víra, životní úroveň, kultura, nebo místo, vytvářejí společný názor pro dosažení společného cíle. Tak vzniká sociální útvar v podobě třídy, strany, kmene nebo sekty, který se nakonec stane politickou koncepcí zaměřenou na uskutečnění názorů a cílů dané skupiny. Ve všech případech lid není třídou, stranou, kmenem ani sektou; ty nejsou ničím víc než součástí lidu a tvoří menšinu. Jestliže třída nebo strana nebo kmen nebo sekta ovládá společnost, celý vládnoucí systém se stává diktaturou. Avšak třídní nebo kmenová koalice je lepší než koalice stran, protože lid sestává původně ze skupiny kmenů. Zřídka najdeme lidi, kteří nepatří k nějakému kmeni a všichni lidé patří k určité třídě. Ale žádná strana nebo strany nezahrnují veškerý lid, a proto strana nebo koalice stran představuje menšinu ve srovnání s širokými masami stojícími mimo jejich členstvo. Ve skutečné demokracii není žádná omluva pro to, aby jedna třída porážela ostatní třídy pro svůj vlastní prospěch, žádná omluva pro to, aby jedna strana porážela ostatní strany pro svůj vlastní prospěch, žádná omluva pro to, aby jeden kmen porážel ostatní kmeny pro svůj vlastní prospěch a žádná omluva pro to, aby jedna sekta porážela ostatní sekty pro svůj vlastní prospěch.
Dopustit takové činy, znamená opustit logiku demokracie a uchýlit se k logice síly. Takový čin je diktátorský, protože není v zájmu celé společnosti, která není tvořena jen jednou třídou nebo kmenem nebo sektou nebo členy jedné strany. Pro takový čin není ospravedlnění. Diktátorským zdůvodněním je, že společnost je ve skutečnosti tvořena různými početnými součástmi a jedna část přistupuje k likvidaci ostatních částí, aby byla jen sama u moci. Tento čin pak není v zájmu celé společnosti, ale v zájmu určité třídy, kmene nebo sekty nebo strany, tj. je v zájmu těch, kdož nahrazují společnost. Čin likvidace je původně namířen proti členům společnosti, kteří nepatří ke straně, třídě, kmenu nebo sektě, která provádí likvidaci.
Společnost rozervaná stranickými boji je podobná společnosti rozervané boji kmenů nebo sekt.
Strana, která se tvoří ve jménu třídy, se automaticky stává náhradou za tuto třídu a pokračuje, dokud nenahradí třídu, která je jí nepřátelská.
Každá třída, která se stane dědicem společnosti, dědí současně její vlastnosti. Znamená to, že rozdrtí‑li na příklad dělnická třída všechny ostatní třídy, stane se dědicem společnosti, tj. stane se materiální a sociální základnou společnosti. Dědic nese rysy svého předchůdce, i když to nemusí být hned zřejmé, ale vysvitnou až vývojem a růstem. Průběhem doby vyvstávají vlastnosti ostatních odstraněných tříd v samotných řadách dělnické třídy. A nositelé těchto vlastností zaujímají postoje a stanoviska odpovídající jejich charakteristikám. Tak se z dělnické třídy stává osobitá společnost, vykazující stejné rozpory jako společnost stará. Nejdříve je rozdílná materiální a morální úroveň členů společnosti, ale potom se objeví vrstvy, z nichž se automaticky vyvinou třídy jako ty, které byly odstraněny. Boj o nadvládu ve společnosti tak začíná znovu. Každá skupina lidí, potom každá vrstva a nakonec každá nová třída se snaží stát nástrojem vlády.
Materiální základna společnosti není stálá, protože má rovněž aspekt sociální. A z druhé strany, nástroj vlády jediné materiální základny společnosti bude snad po určitou dobu stálý, ale pomine, jakmile vznikne z téže jediné materiální základny nové materiální a sociální rozvrstvení.
Každá společnost s třídními konflikty byla v minulosti společností jedné třídy, ale v důsledku nevyhnutelného vývoje vyvstaly z jedné třídy soupeřící třídy.
Třída, která vyvlastní majetek ostatních, aby si udržela nástroj vlády pro své vlastní zájmy, zjistí, že materiální vlastnictví vneslo do třídy to, co materiální vlastnictví obvykle vnáší do společnosti jako celku.
Krátce řečeno, pokusy sjednotit materiální základnu společnosti za účelem vyřešení problémů vlády nebo skoncování s bojem ve prospěch strany, třídy, sekty nebo kmene ztroskotaly, stejně jako snahy uspokojit masy volbou představitelů nebo pořádáním referend, aby se zjistily jejich názory. Pokračovat dál v těchto snahách znamená maření času a z druhé strany výsměch lidu.

Referenda
Referenda jsou podvodem na demokracii. Ti, kdo říkají „ano“ a ti, kdo říkají „ne“, nevyjadřují ve skutečnosti svou vůli. Byli umlčeni koncepcí moderní demokracie. Bylo jim dovoleno, aby vyjádřili jen jedno slovo: buď „ano“, nebo „ne“. To je nejkrutější a nejutlačovatelštější diktátorský systém. Ten, kdo řekne „ne“, by měl uvést důvody pro svou odpověď. Měl by vysvětlit, proč neřekl „ano“. A ten, kdo řekne „ano“, by měl uvést důvody pro schválení a proč neřekl „ne“. Každý by měl vyjasnit, co chce a jaké jsou důvody jeho schválení nebo odmítnutí.
Jakou cestu musí tedy nastoupit lidská společenství, aby se jednou provždy překonalo období tyranie a diktatury?
Protože v případě demokracie je nástroj vlády, vyjádřený v konfliktech tříd, stran a jednotlivců, spletitým problémem, a protože metody voleb a plebiscitu byly vynalezeny, aby zakryly nezdar těchto neúspěšných pokusů o vyřešení tohoto problému, řešení spočívá v nalezení nástroje vlády jiného než jsou ty, které jsou vystaveny konfliktu a které představují jen jednu stránku společnosti. To znamená najít nástroj vlády, který nebude stranou, třídou, sektou nebo kmenem, ale nástroj vlády, jímž bude lid jako celek. Ani nereprezentuje lid, ani nemluví jeho jménem.
Lid je nezastupitelný, zastoupení je podvodem. Může‑li být tento nástroj uveden v život, bude problém vyřešen, bude uskutečněna lidová demokracie, lidstvo skoncuje s obdobími tyranie a diktátorskými systémy a své místo zaujme vláda lidu.
Zelená kniha předkládá konečné řešení problému nástroje vlády. Ukazuje lidu cestu, jak přejít od období diktatury k érám skutečné demokracie. Tato nová teorie je založena na moci lidu bez zastoupení nebo pověření. Uskutečňuje přímou demokracii ve spořádané a účinné formě. Liší se od starších pokusů o přímou demokracii, které nemohly být uplatněny v praxi a které byly nicotné, protože jim chyběla lidová organizace na nižších úrovních.

Lidové kongresy a lidové výbory
Lidové kongresy jsou jediným prostředkem k dosažení lidové demokracie. Jakýkoli jiný systém vlády než Lidové kongresy je nedemokratický. Všechny dnešní převládající systémy vlády ve světě jsou nedemokratické, pokud nenajdou věrnou cestu k této metodě. Lidové kongresy jsou cílovou etapou cesty hnutí mas při hledání demokracie.
Lidové kongresy a Lidové výbory jsou konečným plodem boje lidu za demokracii.
Lidové kongresy a Lidové výbory nejsou výtvorem představivosti, ale spíše produktem lidského myšlení, které do sebe pojalo všechny lidské pokusy o dosažení demokracie.
Přímá demokracie je ideální metoda, která bude‑li realizována v praxi, je nepopiratelná a nesporná. Národy ustoupily od přímé demokracie, protože ať byl národ sebemenší, bylo nemožné shromáždit ho ve stejné době k projednání, prostudování a rozhodnutí o jeho politice, přímá demokracie zůstala utopickou myšlenkou vzdálenou skutečnosti. Byla nahrazena různými teoriemi vlády o zastupitelských shromážděních, stranách, koalicích a referendech. Všechno vedlo k izolaci lidu od politické činnosti, k zcizení svrchovanosti lidu a k uchopení jeho moci postupně se střídajícími a o moc zápasícími nástroji vlády, počínaje jedincem přes třídu, sektu, kmen, parlament a stranu.
Zelená kniha oznamuje lidu šťastný objev cesty k přímé demokracii důmyslnou a praktickou formou. Protože žádní dva inteligentní lidé nemohou popřít skutečnost, že přímá demokracie je ideálem — ač její metodu nebylo možno uplatnit — a protože tato třetí světová teorie nám poskytuje realistický experiment přímou demokracií, je problém demokracie ve světě konečně vyřešen. Vše, co masy potřebují nyní udělat, je bojovat za skoncování se všemi formami diktátorské vlády v dnešním světě, se všemi formami, které jsou klamně nazývány demokracií — od parlamentů po systémy sekt, kmenů, tříd, jedné strany, dvou stran a více stran.
Demokracie má jen jednu metodu a jednu teorii. Nestejnost a nepodobnost systémů, které tvrdí, že jsou demokratické, jsou důkazem toho, že jsou ve skutečnosti nedemokratické. Moc lidu má jen jednu tvář a může být uskutečněna jen jednou metodou, totiž lidovými kongresy a lidovými výbory. Není demokracie bez lidových kongresů. Výbory všude!
Za prvé, lid je rozdělen do základních lidových kongresů. Každý základní lidový kongres zvolí svůj sekretariát. Sekretariáty společně tvoří lidové kongresy jiné než základní. Potom masy těchto základních lidových kongresů zvolí správní lidové výbory, které nahradí vládní správu. Tak jsou všechna veřejná zařízení řízena lidovými výbory, které budou odpovědné základním lidovým kongresům a tyto určují politiku, jíž se budou řídit lidové výbory, a dohlížejí na její provádění. Tak se správa i kontrola stává lidovou a zastaralá definice demokracie — demokracie je kontrola vlády lidem — pozbude platnost. Bude nahrazena správnou definicí — demokracie je kontrola lidu, prováděná lidem.
Všichni občané, kteří jsou členy těchto lidových kongresů, přísluší profesionálně nebo funkčně k různým kategoriím, jako dělníci, rolníci, studenti, obchodníci a řemeslníci, úředníci a členové různých profesí. Musí proto zřídit své vlastní svazy a odbory vedle toho, že jsou jakožto občané členy základních lidových kongresů nebo lidových výborů. Náměty projednávané základními lidovými kongresy nebo lidovými výbory, odbory nebo svazy, nabudou své konečné podoby ve Všeobecném lidovém kongresu, kde se scházejí sekretariáty lidových kongresů, lidových výborů, odborů a profesionálních svazů. To, co navrhne a kodifikuje Všeobecný lidový kongres, který se schází jednou za rok nebo v pra­videlných intervalech, bude pak předloženo lidovým kongresům, lidovým výborům, odborům a svazům. Lidové výbory, odpovědné základním lidovým kongresům, zahájí potom výkonnou činnost. Všeobecný lidový kongres není shromáždění členů nebo obyčejných osob, jako je tomu v případě parlamentů, je to shromáždění základních lidových kongresů, lidových výborů, svazů, odborů a všech profesionálních sdružení.
Tímto způsobem je problém nástroje vlády ve skutečnosti vyřešen a diktátorské nástroje zmizí. Lid je nástrojem vlády a problém demokracie ve světě je s konečnou platností vyřešen.
 

Právní řád společnosti neboli „ŠARI’AT“ společnosti
Otázka právního řádu je dalším problémem souběžným s problémem nástroje vlády. V moderní době nebyl dosud vyřešen, i když bylo vyřešen v určitých obdobích historie.
Je nemístné a nedemokratické, aby výbor nebo parlament byl oprávněn vyhlašovat zákony pro společnost. Je rovněž nemístné a nedemokratické, aby jednotlivec, výbor nebo parlament pozměňoval nebo rušil zákon společnosti.
Co jsou tedy zákony společnosti? Kdo je navrhuje a jaký je jejich význam pro demokracii?
Přirozeným právem každé společnosti je buď tradice (zvyk) nebo náboženství. Jakýkoli jiný pokus navrhovat zákon pro jakoukoli společnost mimo tyto dva zdroje je nemístný a nelogický. Ústavy nejsou základním zákonem společnosti. Ústava je základním zákonem, který je vypracován. Tento vypracovaný základní zákon by měl mít zdroj pro své opodstatnění. Problémem svobody v moderním věku je, že ústavy se staly základním zákonem společnosti a neopírají se o nic jiného než o názory nástrojů diktátorské vlády převládající ve světě, sahající od jednotlivce až po stranu. Důkazem toho je skutečnost, že existuje rozdíl mezi ústavami, i když člověku přísluší tatáž svoboda. Důvodem rozdílů je nestejnost koncepcí nástrojů vlády. To je bod, kde je svoboda zranitelná v systémech současného světa. Metoda, jejíž pomocí se nástroje vlády snaží ovládat národy, je stanovena v ústavě a lid je donucen přijímat ji pod silou zákonů, plynoucích z této ústavy, která je sama produktem rozpoložení a názoru nástroje vlády.
Právo diktátorských nástrojů vlády nahradilo přirozené právo. Protože vytvořené zákony nahradily přirozené právo, byly normy ztraceny. Člověk je všude stejným člověkem. Jeho fyzická konstituce je stejná a rovněž jeho instinkt. Z tohoto důvodu se přirozené právo stalo logickým právem pro člověka, který je jeden a tentýž. Potom se ústavy, což jsou zákony vytvořené člověkem, začaly dívat na člověka ne jako na jednoho a téhož. Nemají pro tuto koncepci jiné opodstatnění než vůli nástroje vlády — jednotlivce, parlamentu, kmene nebo strany — ovládat lid. Tak vidíme, že ústavy jsou obvykle měněny, když se mění nástroje vlády. To dokazuje, že ústava je produktem nálady, nástroje vlády a existuje aby sloužila jeho zájmům. Není to přirozené právo. To je latentní nebezpečí hrozící svobodě všude tam, kde neexistuje skutečné právo v lidské společnosti a kde je nahrazeno zákony vytvořenými člověkem, nástroji vlády vytvořenými pro ovládání mas. Právě metoda vlády by měla být v souladu se základními zákony společnosti, a nikoli naopak.
Proto společenské zákony nejsou předmětem navrhování a kodifikace. Význam práva spočívá ve skutečnosti, že je rozhodujícím faktorem, který rozlišuje mezi pravdivým a falešným, správným a špatným, právy a povinnostmi jednotlivce. Svoboda je ohrožena, pokud společnost nemá posvátný právní řád založený na stálých pravidlech, nepodléhající změně nebo nahrazování kterýmkoli nástrojem vlády. Naopak nástroj vlády je povinen dodržovat zákony společnosti. Nicméně národy na celém světě jsou nyní ovládány zákony vytvořenými člověkem, které mohou být měněny a rušeny v důsledku boje o moc mezi nástroji vlády. Příležitostná referenda o ústavách nestačí, protože referenda sama o sobě jsou klamnou demokracií, umožňující jen „ano“ nebo „ne“. Podle vytvořených zákonů jsou lidé nuceni akceptovat referenda. Referendum o ústavě neznamená, že zakládá základní zákon společnosti: znamená, že je jen ústavou, tedy „věcí“, podléhající referendu, ničím víc.
Právní řad společnosti je věčným lidským dědictvím, které není jen majetkem živých. Tedy vypracovávání ústavy a uspořádání referenda dnešními voliči je fraškou.
Encyklopedie vytvořených zákonů, odvozených z vypracovaných ústav, jsou plny materiálních trestů proti člověku, zatímco tradiční právo zahrnuje zřídka tyto tresty. Tradiční právo ukládá morální, nikoli materiální tresty, což je odpovídající pro člověka. Náboženství zahrnuje a absorbuje tradici. Většina materiálních trestů v náboženství se odkládá. Většina jeho pravidel zahrnuje napomínání, pokyny a odpovědi na otázky. Toto právo prokazuje skutečnou úctu k člověku. Náboženství neuznává časté tresty s výjimkou krajních případů, kdy je to zapotřebí pro ochranu společnosti.
Náboženství zahrnuje tradici, která je výrazem přirozeného života národů. Proto náboženství, zahrnující tradici, je potvrzením přirozeného práva. Nenáboženské, netradiční zákony byly vynalezeny člověkem pro použití proti jinému člověku. Proto jsou neplatné, protože nejsou budovány na přirozeném zdroji tradice a náboženství.

Kdo dohlíží na chování společnosti?
Otázka, která vyvstává zní: Kdo chrání společnost před odchýlením od právního řádu? Demokraticky vzato, neexistuje žádná skupina, která by si mohla dělat nárok na právo reprezentativního dohledu na společnost.
„Společnost dohlíží na sebe sama.“ Jakýkoli nárok, kteréhokoli jednotlivce nebo skupiny na odpovědnost za zákon, je diktaturou. Demokracie znamená odpovědnost celé společnosti a dohled může vykonávat celá společnost. To je demokracie a její správné uplatňování se děje prostřednictvím demokratického nástroje vlády vyplývajícího z organizace společnosti samotné do základních lidových kongresů a z vlády lidu prostřednictvím lidových kongresů a Všeobecného lidového kongresu (Národního kongresu), kde se spojují lidové kongresy, správní lidové výbory, svazy, odbory a všechny ostatní profesionální organizace.
Podle této teorie je lid nástrojem vlády a v tomto případě dohlíží sám na sebe. Tímto způsobem dohledu společnosti samé na sebe je realizován jeho právní řád.
Jak společnost napravuje svůj směr v případě odchýlení od právního řádu?
Jestliže nástroj vlády je diktátorský, jak je tomu v politických systémech dnešního světa, bude mít bdělá společnost jen jeden způsob k dosažení nápravy v případě odchýlení od právního řádu. Je jím násilí, které znamená revoluci proti nástroji vlády. Toto násilí nebo revoluce, i když je výrazem cítění společnosti proti odchylce, není uplatňováno celou společností. Uplatňují ji jen ti, kteří prokáží iniciativu a smělost vyhlásit vůli společnosti. Tento přístup je však cestou k diktatuře, protože tato revoluční iniciativa zvyšuje příležitost k tomu, aby vznikl nástroj vlády zastupující lid. Znamená to, že nástroj vlády je stále ještě diktátorský. Kromě toho násilí a změna pomocí síly jsou samy nedemokratické, i když k nim dochází v důsledku existence předchozí nedemokratické situace. Společnost, která je dosud zapletena do této výslednice sil, je zaostalou společností. Jaké je tedy řešení?
Řešení spočívá v tom, aby lid byl nástrojem vlády — od základních lidových kongresů po Všeobecný lidový kongres.
Vládní správa je odstraněna a nahrazena lidovými výbory. Všeobecný lidový kongres má být národním kongresem, kde se scházejí základní lidové kongresy, lidové správní výbory, svazy, odbory a profesionální sdružení. Dojde‑li k odchýlení od správního řádu společnosti v tomto systému, má se to řešit spíše demokratickým přezkoumáním než silou. Není to proces dobrovolného výběru, metody změny nebo působení; spíše je to nevyhnutelný výsledek povahy takového demokratického systému. V takovém případě neexistuje žádná vnější skupina, proti níž by mohla být zaměřena násilná akce nebo která by mohla být činěna odpovědnou za odchylku.

Tisk
Fyzická přírodní osobnost má svobodu vyjádřit se dokonce i tehdy, když se chová choromyslně, aby vyjádřila že je choromyslná. Právnická osoba je také svobodná, aby vyjádřila svou právnickou identitu. V těchto případech první zastupuje jen sebe a druhá nezastupuje nic víc než skupinu fyzických osob tvořících tuto právnickou osobu. Společnost se skládá z mnoha fyzických a mnoha právnických osob. Proto, když se osoba na příklad vyjadřuje choromyslně, neznamená to, že i ostatní osoby ve společnosti jsou také choromyslně. Vyjádření fyzické osoby je jen sebevyjádřením a vyjádření právnické osoby je jen vyjádřením zájmů nebo názorů osob tvořících právnickou osobu. Např. společnost pro výrobu a prodej tabákových výrobků vyjadřuje jen zájmy účastníků této společnosti, tj. těch, kdo mají prospěch z výroby nebo prodeje kuřiva, i když je škodlivé pro zdraví ostatních.
Tisk je prostředkem vyjádření společnosti a není prostředkem vyjádření fyzické nebo právnické osoby. Logicky a demokraticky nemůže žádná z nich tisk vlastnit.
Každé noviny, které vlastní jednotlivec, jsou jeho vlastní a vyjadřují jen jeho stanovisko. Jakýkoli názor, že noviny reprezentují veřejné mínění, je neopodstatněný a není založen na pravdě, protože ve skutečnosti vyjadřuje stanoviska fyzické osoby. Demokraticky nemůže být fyzické osobě dovoleno, aby vlastnila jakékoli publikační nebo informační prostředky. Má však přirozené právo vyjádřit se jakýmikoli prostředky, i kdyby šlo o choromyslný způsob prokazující její duševní chorobu. Jakýkoli časopis, vydávaný sdružením obchodníků nebo obchodní komorou, je jen prostředkem vyjádření této konkrétní sociální skupiny. Vyjadřuje své vlastní stanovisko, a nikoli stanovisko veřejnosti. Platí to pro všechny ostatní právnické a fyzické osoby ve společnosti. Demokratický tisk je takový tisk který je vydáván lidovým výborem, zahrnujícím všechny rozmanité kategorie společnosti. V tomto případě, a nikoli jinak, bude tisk nebo jakýkoli informační prostředek výrazem celé společnosti a nositelem stanoviska jejich kategorií, a tak bude tiskový nebo informační prostředek skutečně demokratický. Jestliže lékařské sdružení vydává časopis, musí být čistě lékařský. Podobně to platí pro ostatní kategorie. Fyzická osoba má právo vyjadřovat se jen za sebe sama a není oprávněna z demokratického hlediska vyjadřovat se za kohokoli jiného. Tímto způsobem bude to, co je nazýváno problémem svobody tisku, vyřešeno radikálně a demokraticky. Trvající problém svobody tisku v dnešním světě je všeobecně produktem problému demokracie. Nemůže být vyřešen, dokud nebude vyřešena celková krize demokracie celé společnosti. Jen třetí světová teorie může vyřešit spletitý problém demokracie.
Podle této teorie je demokratický systém soudržnou strukturou, jejíž základy jsou pevně zakotveny jako kámen budovaný na kameni v základních lidových kongresech, v lidových výborech a profesionálních sdruženích. Všechny tyto orgány se scházejí na jednání Všeobecného lidového kongresu. Neexistuje absolutně žádná jiná koncepce pro skutečně demokratickou společnost.
Konečně éra mas, která se k nám přibližuje rychlým tempem po éře republik, rozněcuje city a oslňuje zrak. Právě tak, jako tato éra radostně ohlašuje skutečnou svobodu mas a jejich šťastné osvobození z okovů nástrojů vlády, je i varováním před příchodem věku anarchie a demagogie, kdy nová demokracie, která je mocí lidu, by mohla upadat a začala by převládat opět moc jednotlivce, třídy, kmene, sekty nebo strany.
Toto je skutečná demokracie z hlediska teorie. Ale v praxi vládnou vždy silní, tj. silnější částí ve společnosti je ta, která vládne.